Kdy jsem poprvé nahlédl do hokejového světa? Ono také záleží, z jakého úhlu pohledu se na to podíváme. Bezpochyby mě určitě neberte za žádného experta, jsem jen bloger, který má své zájmy a tohle berte čistě z nehráčského pohledu, protože jsem profesionálně a vlastně i neprofesionálně hokej nikdy nevěnoval. Což se celkem paradox, protože jsem s vášní pro hokej vyrůstal. Tedy! Za předpokladu, že se budou počítat neuspořádaná pravidla plné chaosu, asfaltové hřiště, hokejka a tenisák. Tak ano, pak si můžeme podat ruku a polemizovat o tom, že jsem skutečně zkušený profík.
Příběh s velkým P, se začal psát v roce 1998, kdy Česká hokejová reprezentace odcestovala do Japonského Nagana, kde naši hráči vybojovali zlatou olympijskou medaili. V té době mě bylo tuším sedm let. Byl jsem sice hyperaktivní dítě, téměř bez rozumu, ale i dnes si vybavuji, jak jsem vnímal všechnu tu energii a okolní atmosféru.
Odehrávalo se tady něco velkého, nejen v kabině hokejistů, kteří tento turnaj odehráli excelentně, ale i v obyčejných rodinách v obyváku v rodinném kruhu, protože tyto legendy nám dodaly zážitek, který se kurde nezapomene. Je to velký kus historie a my toho v ten moment jako celek byly součástí.
Většina lidí to prožívala s obrovským napětím, s každým odehraným zápasem, postupem, i pouhou zmínkou a bůh ví, o čem, se zvyšovala ona mánie a i následné očekávání. Mně se doslova do paměti vrylo to, když jsem ve večerních hodinách měl zákaz dívat se na tu velkou krávu zvanou dnes televizí. Ale v tento moment to nevadilo. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Škola? Heh… Řval jsem, dupal jsem, tleskal a napodoboval reakce mých rodičů. Bylo to fakt super.
Jako národ nás to semklo i v nižších věkových kategoriích, protože se spolužáky a kamarády a vlastně i ostatními dětmi v různém věkovém rozpětí, z různých části sídlišť jsem se setkával pravidelně na asfaltovém hřišti pokrytým sněhem. Šikovnost a vynalézavost dětí neměla hranic, propadali jsme totálnímu zápalu pro jedno. Hrát hokej s dřevěnou hokejkou a tenisákem. Upravily jsme si hřiště a nebylo jedno. Každý den jsme si upgradovali výstroje. Krabicové chrániče kombinované s molitanem a byl jsi cool jak nikdy. Vytvářeli jsme si různé rivality, každý si přivlastňoval nějaké jméno hráče a hrálo se do posledních sil, nebo dokud máma nezařvala z okna „Liboréééé! Domů!“
Kamkoliv se člověk podíval, tam to žilo hokejem. Všichni o tom neustále mluvili. Co se týče mě jako malého grázla, ve škole jsem se třeba se spolužákem v lavici názorově přetahoval o to, který otec při vstřeleném gólu fandil víc. Po vstřeleném gólu bylo slyšet celé sídliště. Prostě v tom byli všichni, byli jsme jako jeden muž v jedné zbroji. Ono si dnes stačí pustit dokument nebo nějaký záznam a člověk má prostě husí kůži. Stačí si vybavit slova
"Otvíráme zlatou bránu olympijského turnaje! Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji!"
Ano, byl jsem hodně mladý, ale tohle jsou vzpomínky, které prostě z hlavy nevymažu. Máma měla slzy v očích, táta to prožíval po svém. Matně si vzpomínám i na to, že když jsem se koukl z okna, všude chodily lidé Českou vlajkou a to bylo prostě ultimatně boží, ty davy lidí.
A pouhé pomrknutí na soupisky mužstev? Oh shit. Byla to jedna legenda za druhou, jména, která se zapsala do historie světového hokeje sakra velkým písmem. Super vzpomínky!
Comentarios