V dětských snech se pro mě stal hokej sportem číslo jedna. Hlavně po úspěchu české reprezentace v Naganu. Moc rád na takové chvíle vzpomínám. Pamatuji si, že jsem byl ne-jednou venku s kamarády ze třídy a samozřejmě jsme hrály na asfaltovém hřišti hokej a bylo jedno zda byla zima, nebo léto. Já jsem se postavil do brány s mikinou, kde byl vyobrazen Dominik Hašek nosící dres Buffala Sabres a snažil jsem se napodobovat jeho pohyby v bráně. Nebo jsem třeba následně napodoboval stahovačku Jaromíra Jágra, kterou jsem si následně oblíbil a vyšperkoval jsem si ji o pár let později ve florbale.
Každý si našel své a měl nějaký svůj vzor. Já měl jsem kolikrát krásnou představu, o tom, že kolem mě byl zaplněný stadion a já coby hráč před nimi dával gól. Prostě ta svoboda fantazie a prožívání těchto chvil bylo něco úžasného. Převést to do reality, to už bylo horší.
V cestě mě stály rodiče. Bohužel nedali se přemluvit, byli v tomhle směru proti a jediné, čeho jsem se dočkal, bylo "prostě ne Libor!". Byl jsem neskutečně hystericky a nepříčetný, když jsem přišel za rodiči a doslova si vynucoval, abych mohl hrát hrát hokej na reálném kluzišti. Ježíš já jsem řval!... Jasný, ať už bylo jakékoliv počasí a my jsme se sešly venku, byla to prostě zábava, sranda s kamarády, ale nikdo mi to nevymluví ta touha tam byla. Pro mě o to horší bylo, že moje máma má kamarádku, která má syna a ten se k hokeji dostal. Ten zas měl svůj vzor, protože jeho strejda byl Radek Bonk, který v té době válel za Ottawu Senators. Každopádně chodili jsme spolu ven a venku spolu trénovali. No, ale? Bohužel jsem nedostal onu šanci.
Důvodu bylo hned několik. Financování sportu, sehnat vybavení a bez auta by jsme se daleko taktéž nedostali a samozřejmě mladší sourozenci. A já co by hyperaktivní otravný malý parchant se dál snažil získat pozornost rodičů, pořád jsem se dočkával slabiky "ne". Kdyby jste věděli, jak jsem dlouhé měsíce vyváděl. To musel být slušný masakr pro rodiče. A to musím dodat, že moje rodiče lze pasovat za oddané a vášnivé fanoušky hokeje.
Pochopitelně teď tomu trochu rozumím, byť ta hořkost ve mě tak trochu ještě je a nechalo to ve mě celoživotní pachuť, avšak fandu to ze mě nevzalo.
Comments