Bloudil jsem v nesmírné tmě. V očích nekonečné temno, v totálním tichu, bez jakéhokoliv pohybu, nahý a pociťující chlad. O to byl silnější prožitek probuzení. Šlo o nepopsatelně nevídaný a sakra zábavný zážitek, který moje palice zažila snad jednou v podstatě menším měřítku při provádění Wim-Hofové metody dechového cvičení, kdy jsem se dostal do takového stavu, že se mi nechtělo ven, ale musel jsem, protože bych se pak nenadechl. Bezpochyby tohle byl ale jiný level. Moje mysl zažila něco nového. Jako kdyby cestovala v temném tunelu promítající po stranách různé obrazy, životní zážitky s vidinou světla na konci, které bylo hodně daleko.
Ze sekundy na sekundu jsem vrhnut zpět na světlo. Horko těžko se to popisuje, ale vše kolem mě prosvištělo. Všechny ty obrazy se zároveň s temnotou přeměnily v rychlost světla a já se bral napovrch, kde jsem najednou viděl jedno velké světlo. Hoši, jsem tady! Ne, nejsem mrtvý a nebylo to ledajaké světlo, byla to kurevský velká zářivka na operačním sále svítící na můj ksicht a kde jsem se probudil značně promrzlý, jako bych se znovu narodil. Totálně dezorientovaný po dvouhodinové operaci zanedbané desetileté kýly.
Celkově mně to celé přišlo jako něco nadpozemského. Jako kdyby mi něco v tom limbu dalo signál: „Vítej zpět v realitě, máš tady ještě nějaký úkol.“ Samozřejmě šlo jen o operaci „byť zanedbané kýly, lidi si můžou říct: „Jde o hovno.“ Pro mě má ale velkou hodnotu právě proběhnutý zážitek při probuzení, nad kterým jsem přemýšlel ještě hodně dlouho. Něco se změnilo. Někdo vyslal signál, že nemám splněné resty, takže je načase je plnit.
Když si vezmu celkový pobyt v nemocnici, není nic, na co bych mohl nadávat. Už od přijetí na mě byly všichni příjemní, komunikativní, informačně jsem vše značně pobral, a to už je co říct, protože někdy moje pozornost nepracuje tak, jak bych si představoval. Když mě dovedli na pokoj, byl tam týpek věkově podobně jako já, který přišel ve stejnou hodinu jako já a měli jsme operaci ve stejný den a v podobnou hodinu. Když jsem se na něj podíval, řekl jsem si, tak tohle je takový pán arogant. Jenže, když jsme se seznámili, zjistil jsem, že z tohohle zamračeného pána se rodí celkem fajn vtipný frajer. Takže ponaučení jako vždy: Nesuď knihu podle obalu.
Byť prvotní konverzace byla spíš taková oťukávačka, nabyl jsem dojmu, že to půjde. Podobné zájmy, dalo se s ním povídat celkově o všem. Byl vyzrálý, má krásnou rodinu, vtipný, upřímný, otevřený a takové lidi já mám rád. Celkově jsme se před operaci podporovali, což bylo strašně fajn a člověk se cítil silnější, vtipkovali jsme a brali operaci s nějakou nadsázkou, takže stres opadl. Kdybych tam měl nějakého starého dědka, tak nevím, jak by to celkově fungovalo.
Mně o hodinu odložili operaci, protože tam měli akutní případ, takže priorita směřovala k tomuto případu. Nakonec mi to naplánovali na devátou hodinu a kolega Václav z pokoje šel o hodinu později. K tomu se váže vtipná historka. Jako samozřejmě jich je víc, kdybych neměl na pokoji humorem podobně laděného frajera, tak by to bylo na hovno. Přesto všechno kolega byl operován pouze dvacet minut, já necelé dvě hodiny, takže byl celkově na pokoji dřív než já. Když mě vezli na operační sál, byl jsem stoprocentně koncentrovaný a klidný. V hlavě jsem si neustále opakoval – „Teď a tady. Síla, odvaha a odhodlání.“ Když mě připravovali do hábitu, kde jsem měl holou prdel, stála nade mnou sestřička, která měla pronikavé nádherné oči, konverzace s ní mě, s mým motivováním uklidnila na sto procent a já usínal s klidným v svědomím. Samozřejmě já bych koketoval i chvíli před smrtí, jinak bych to nebyl já.
Než mě dovezli na pooperační sál užíval jsem si přítomný okamžik po proběhlém probuzení, který jsem zpracovával s úsměvem, sahal jsem si na operované rány a pracoval jsem s tím co se děje. Sestřičky mi kladly různé dotazy a já odpovídal, následně mě začaly dopovat drogami či čím, což více nastřelilo mé myšlenky a v určitý moment se ozvalo: „Libore jsi to ty?“ No byl to Václav z pokoje. Já jsem odpověděl, že ano a konverzace pokračovala dále. On: „Jsi v pořádku?“ Já: „Jo, byl jsem tam skoro dvě hodiny, co ty?“ On: „Já tam byl jen dvacet minut“ Já: „Cože? On: „Já už myslel, že se ti něco stalo. Ty vole rád tě slyším, teď jsem klidnější“ – Což mě samozřejmě zahřálo u srdce. Já: “Taky tě rád slyším, a co ty dobrý?" On: „Piči jsem zdrogovaný třeští mě hlava, jsem v piči“ Já: „Haha… Au… Nerozesmívej mě, nemůžu se smát.“
Konverzace pokračovala na pokoji, kde jsme se trochu prospali a mě bylo řečeno od zdravotního bratra, že se mám vyčůrat do takzvaného bažanta. Otočil jsem se na kolegu Václava a ptám se ho, jak to mám asi vole udělat. Tak mi dal pár skvělých rad. Odpověděl jsem, že v tomhle směru se kurva stydím chcát do bažanta. On mi to hned vrátil a řekl: „Jestli se cítíš blbě, tak já si dám sluchátka ať nic neslyším a otočím se.“ Říkám? „Dobře.“ Tak jsem to zkoušel a pak vidím takový provokativní nenápadný kukuč, jak mi to jde. V tom směru jsem zamrzl, protože jsem byl plně soustředěný pohledem na mé péro v bažantu odkud nevylezla ani kapka, no nevychcal jsem se. Ale zasmáli jsme se tomu.
Další ráno jsem se probudil se stojákem a já se modlil, ať nepřijdou sestřičky. Ne, že by mi to v normálním životě vadilo, ale v ten moment mě to morálně pohoršovalo. Každopádně problém byl i se stolicí, když mně řekly, že pokud to nepůjde vrazí mi čípek do prdele, měli jste vidět to tažení. Jistě, nemusíte vědět úplně všechno.
Byla to moje první operace, doufám, že jich nebudu muset podstupovat více, každopádně jsem si z toho odnesl mnoho věcí. Nikdy nezanedbávej své zdraví, nasměrovalo mě to na cestu, kdy snad budu plně motivován se o sebe více starat. Našel jsem si nové přátele a za takové náhodné setkání jsem moc vděčný. Takové chvíle přijdou vždy, když to nejméně čekáte. Také jsem si uvědomil, že jsem nenaplnil mnoho svých cílů, takže vzhůru na všechno, protože život je kurva křehká záležitost. A pokud mohu dodat ve Fakultní nemocnicí v Olomouci všichni, kdo se mnou spolupracovaly odvedli skvělou práci.
Comments