Musel jsem nějak svou hyperaktivní energii během dětství spotřebovat. Lítal jsem pořád po venku. Díky tomu, že semnou sdílelo lavice vícero kamarádu, kteří hrály fotbal. Tak mě tam otec hodil také. Ten mě samozřejmě nebavil. Balon se mi absolutně vůbec nelepil na nohy, prioritou bylo, že jsem se tam nějak vyblbnul a šel domů. I během tréninku jsem měl vidinu toho, že po příchodu domů znovu vpluji do hokejového světa.
Bylo celkem jedno, zda byla zima či léto. Vzal jsem si svou oblíbenou šedo-černou mikinu, kde byl vyobrazen Dominik Hašek, ještě z dob kdy válel v Buffalu Sabres. Vzal jsem si různé ručně dělané vybavení, dřevěnou hokejku, tenisáky, balíček hokejových kartiček a šel do akce.
Někdy jsem do procesu přinutil mladší sourozence. Dost často jsem trávil čas s kamarády, s dětmi ze sídliště a nebo si matně vzpomínám, že jsem se vtíral ke konkurenční partě či i ke starším klukům. To jsem spíš chodil s brekem domů, protože se mi posmívali, že mám účes jak Jackie Chan. Vlastně dost záleželo na počasí, protože v rodném městě, v Bruntále, se většinou počasí mění z minuty na minutu. Tam je to celkově nevyzpytatelné, ale lidi jsou zvyklí a to je hlavní. Co se týče sídliště, většinou se rozlehlo hokejové šílenství v zimě a hlavně v době, kdy hrál český národní tým nějakou soutěž, nebo nějaký zápas. Za nás, když asfaltové hřiště bylo pokryté sněhem, jsme si postavili vlastnoruční branky i mantinely ze sněhu. Tehdy sněhu bylo dostatek.
Celkově se mi líbila naše vynalézavost. Hřiště jsme pořádně uplácali, aby se to co nejvíce podobalo klasické hokejové ploše. Kluci měli dřevěné hokejky, brankáři vybavení z molitanu a krabic, jako lapačka sloužila kšiltovka z léta. Někdy se zadařilo a setkali jsme se s partou, která měla dřevěnou branku se síti. Když se člověk zamyslí kolik času jsme trávily nad všemi přípravami, tak si člověk řekne, že jsme tomu prostě věnovali srdce. Kdo měl tenisák, či branky, ten ukončoval hru. V určitých fázích, když došlo na hru, se hrálo v soutěžním a sportovním duchu. Někdy byla prdel, někdy se do toho vložily emoce víc než bylo potřeba. Když došlo na porážky, bralo se to celkem statečně. Třeba i po prohře jsme vymýšleli cestou domu a přes týden ve školních lavicích strategii, jak na ně!
Pro motivaci jsme se kolikrát snažili vybrat nějakou výhru a takhle to v naší partě vlastně fungovalo dalších několik let a bylo jedno v jakých sportech jsme se účastnili. Moc dobře si vybavuji, že když jsme hrávali proti konkurenční partě, kterou jsme patrně nemuseli. Hra začala bojovně, já chtěl vždy podat co nejlepší výkon. Řezby hlava nehlava, neustále hecování, v zimním období to pak končilo rvačkou a následnou sněhovou válkou plných sněhových koulí v ksichtě. Hřiště zdemolované. Někdy to dopadlo tak, že jsme se diplomaticky domluvili a hřiště přežilo. Každopádně občas to fakt bolelo a dost se brečelo. Tedy já se nafňukal až až.
Dále se mi líbílo, že i když jsme v naší patě měli různé nesrovnalosti a různé posmívání, tak jak to bývá všude, když šlo o nějakou hru, sport, zkrátka o cokoliv, tak jsme se sloučili jako jeden. Já v dost sportech patřil mezi nejhorší a při výběru jsem většinou končil poslední, ale vzali si mě a to bylo hlavní. To se ale změnilo, když jsem držel hokejku nebo v pozdějších časech florbalku, to jsem hrál jak drak. Prostě mě brali takového, jaký jsem byl. Celkově jsem byl strašně urážlivý, citlivý, samotářský tragéd. Důležité bylo, že nade mnou nikdy nezlomili hůl. Dokonce se jádro té party dodnes setkává a podniká různé akce. Já už v té partě nějakou dobu nejsem, ale s pár lidmi se sem tam setkám, protože je mám ve svém srdci. Jsme mírně v kontaktu, na takové kamarády a zážitky se prostě nezapomíná.
Comments